Po částečném odsunu bývalých obyvatel, začala zvolna ožívat českými přistěhovalci z vnitrozemí, kteří zde hledali nejen možnosti živobytí, ale i domov pro své rodiny. Na vesnici se veškeré společenské události odvíjejí, kde jinde, v hospodě.A v ní se také započaly první kapitoly blšanského fotbalu.
Peníze na fotbal se vydělávaly většinou na brigádách (1949), zleva stojí: Hladík, Falkman, Seiner F., Déža, Fišer st., Tesař, Škoda, Zerner E.
Dne 18. ledna 1946 v hostinci "U Kováře", u partičky tradičního mariáše, vznikla myšlenka, založit fotbalový oddíl. Hned se objevil návrh vybrat od každého 300 korun, aby vznikly prostředky na základní výbavu. Shromážděním částky byl pověřen pan Otto Heinz, jenž se pak stal vedoucím mužstva. Finanční obnos ochotně složili pánové Rota, Heinz Alois, Heinz Otto, Černohorský, Krussman, František Brejcha, Zerner Václav, Šebek i majitel hostince Kovář Jaroslav. Z vybrané částky se zakoupily žluté dresy, modré trenýrky a štulpny, čímž vlastně vznikly klubové barvy. Oddíl dostal název SK. Těžko někdo z přítomných pánů mohl tehdy tušit, že se o jejich klubu bude za několik desítek let mluvit s uznáním po celé republice...
Fotbalovému klubu byly postupem přiděleny tři pozemky na zřízení hřiště. Současné hřiště je v pořadí právě tím třetím pozemkem. Na všech těchto pozemcích se muselo tvrdě pracovat. Za pomoci místních zemědělců se povrch budoucích hřišť rozoral, vláčel, válcoval a dále zpevňoval. K pomoci posloužili koně s pluhy a branami, ale také lopaty, motyky a krumpáče. Když se začalo hrát na hřišti, v pořadí již třetím, převlékali se hostující hráči za postranními čarami a domácí v prázdném domku vedle bývalé pošty. Odtud pak kráčeli v trenýrkách a dresech přes polovinu celé obce na hřiště. Proto na počátku padesátých let vznikla myšlenka, postavit u hřiště šatny pro hráče a rozhodčí. Není to tak dávno, kdy tato šatna ještě fotbalistům sloužila. Hráči i vedení klubu považovali za samozřejmé, že je nutné postavit šatny svépomocí, za určité podpory zemědělského družstva. Hřiště fotbalisté postupně zatravňovali a vylepšovali jeho povrch. Měli k tomu hlavně ochotné ruce. Podobným způsobem bylo zajištěno železné ohrazení hrací plochy. Jaká to byla sláva, když se povedlo přivést vodu z potoka až k hřišti! Vybudované kabiny samozřejmě postrádaly jakékoli sociální zařízení. Ale všechno zdaleka nebylo hned, a navíc v rámci objektivity dlužno dodat, že akce proběhla za finanční pomoci tehdejšího MNV a ČSTV. Před 30-40 roky dostávaly venkovské sportovní organizace jen poměrně nízký finanční příspěvek na svoji činnost. Nezbylo tedy nic jiného, než si na činnost přivydělat vlastní prací.
Fotbaloví průkopníci se potýkali s nejrozmanitějšími obtížemi. K zápasům okresní soutěže se jezdilo, jak se dalo. Autobusem, ale i na valníku bez plachty, kde hráči seděli na postranních lavicích a který byl tažen traktorem půjčeným ze zemědělského družstva. Když byl soupeř za humny, stačilo obyčejné kolo.Prvním předsedou fotbalového klubu se stal pan Otto Heinz , jehož památku ctí fotbalisté Blšan dodnes každoročním "Memmoriálem Otty Heinze", který má fotbalovém hnutí už dobrý zvuk.
Velkým přínosem pro oddíl se stal příchod pana Františka Seinera, v roce 1948, bývalého hráče Rakovníka .Výborná levá spojka , o které spoluhráči tvrdili , že má hlavou podstatně tvrdší ránu než nohou. Do Blšan přišel z Hředlí, kteří ho odkoupili z Rakovníka za pytel obilí. František Seiner byl nejen výborným střelcem, ale jak se později ukázalo, i výborným brankářem a nakonec i funkcionářskou duší klubu. Stal se předsedou TJ Sokol Blšany, organizoval sportovní vyžití celé vesnice, jak dokumentují i některé vzácné fotografie.Neštěstím pro všechny blšanské byla jeho předčasná smrt v nedožitých padesáti letech.Jednoznačně pan František Seiner představuje jednu z nejvýraznějších postav celé historie blšanské kopané.
V roce 1952 se klub obohatil o dalšího fotbalového nadšence , a sice o pana učitele Škodu, hráče, trenéra a funkcionáře v jedné osobě, jenž se začal věnovat i výchově mládeže. Bylo to ideální spojení, vždyť prakticky všechny hráče znal pan učitel ze školních lavic, takže jeho atorita coby trenéra byla víc než samozřejmostí. Trénovalo se dvakrát týdně a úroveň blšanského fotbalu pozvolna stoupala.
Pro přesnost je třeba vzpomenout, že jeden rok vykonával předsedu jednoty pan Ciniburk, a to právě v době budování kabin. Jeho zásluhou se podařilo opatřit nezbytné finanční prostředky k realizaci stavby.
Mužstvo se v roce 1955 probojovalo do I.B třídy Západočeského kraje (snad až exoticky zní fakt, že soupeřem Blšan byla Dukla Mariánské Lázně) a až reorganizace územního uspořádání poslala blšanské fotbalisty do okresního přeboru lounského okresu. Dnešní mladí fotbalisté sotva uvěří,že hráči si tehdy na své náklady koupili kopačky, které jim vydrželi 7 až 8 sezon.Dodnes vzpomínají fandové na útok té doby - Karel Swiedík,Antonín Fröhlich,Václav Šnajdr (Jindřich Kindl), František Seiner, Pepík Hruška ,který byl postrachem soupeřů.
Šedesátá léta byla fotbalově hodně šedivá, mužstvo hrálo na úrovni III.třídy či okresního přeboru, výraznějších výsledků nedosáhlo. Při pátrání po výsledcích blšanského týmu té doby se podařilo objevit v okresních novinách článek , který si určitě rádi přečtete.
Hlas - 29.4.1962:"Nelíbilo se nám v Blšanech.
Po fotbalovém utkání Slavoj Žatec "B"- Sokol Blšany, my členové Dukly Žatec,jsme se moc netěšili na nastávající duel v Blšanech. Sokol Blšany předvedl v Žatci ostrou hru , na kterou nejsme zvyklí. Svou ostrou i nebezpečnou hru předvedli i doma. Byly případy, že napadli hráče i bez míče.I z počátku domácí obecenstvo bylo proti této hře, ale nakonec se dalo strhnout hráči a podporovalo je. Nepěkné bylo od domácího hráče Svobody, který se krutě ohnal na hráče Dukly, když mu podával ruku.Po skončení zápasu jedna hezká paní (blondýnka),pravděpodobně manželka domácího brankáře, doprovázela našeho nejslušnějšího hráče slovy: Vás tu měli dnes zabít.Věru nelíbilo se nám v Blšanech."
Blšanský stadion v roce 1970 při utkání dorostu Blšan. K brankářskému zákroku se chystá František Chvalovský.
Pánové Arnošt Zerner a František Tesař se chvíli zamysleli a pak jednomyslně doplňují:"Tou hezkou blondýnkou musí být manželka Jaroslava Kováře, syna zakládajícího člena našeho klubu, dnes majitele hostince ve Strojeticích." I tohle samozřejmě patří k fotbalu.Fanouškové té doby se až tak neliší od těch dnešních, bez nich by byl fotbal však hodně smutný.
Odedávna se fanoušci fotbalu dělili na sparťany a slávisty a nejinak tomu bylo i v Blšanech. Pro svoje potěšení si hráči a příznivci Blšan založili "Spartaklub", jehož dlouholetým předsedou byl Gerhard Zerner zvaný Tonda (podle legendárního brankaře Sparty Antonína Krameriuse).Tento klub se měl čile k světu, pořádal zájezdy na utkání Sparty, na besedě se v Blšanech objevili někteří slavní hráči Sparty, např. Dr. Káďa-Pešek,Nejedlý, v přátelském zápase fanoušci obdivovali Menclíka, Zuzánka, Čtvrtníčka, Borovičku, Pazderu, Hejského, Říhu, Seneckého a další. Byla to vždy událost, na kterou se hráči a fanoušci dlouho těšili a pak ještě déle vzpomínali. V neposlední řadě tento Spartaklub zavdal příčinu k nekonečným slovním přestřelkám s blšanskými příznivci pražské Slavie, vždy však v rámci norem slušného chování . I toto patřilo ke koloritu fotbalového povědomí a určitě nejen v Blšanech.
1975 - 1. společné soustředění žáků a dorostenců na Čínově u řeky Ohře
Pod vedením:
Fröhlich Antonín ml., Zerner Josef, Eisenhamer Jiří, Chroust Rostislav
Blšanský fotbal držel především František Tesař. Člověk obětavý, pilný a šikovný, jenž znal všechny hráče od žáčků, přes dorost, až po dospělé. O hřiště a vybavení mužstva se pečlivě staral věrný fanoušek klubu pan Edwin Zerner, další člen rodu Zernerů, který je pevně a neodmyslitelně spjat s historií blšanského fotbalu. Kdybychom spočítali hodiny, které Edwin Zerner za těch šestnáct let správcování na stadionu odpracoval, asi bychom došli k astronomickým číslům. Existence rodu Zernerů byla a je pro blšanský fotbal obrovskou výhrou. Dlouhých deset sezon se hrála I.B.třída, s fotbalem to v Blšanech nevypadalo vůbec nadějně. "Do Podbořan přestoupili nejlepší hráči Jiří Fišer a Antonín Synek, Jaroslav Tesař tragicky utonul v Nechranické přehradě, Ladislav Skalický se oženil a místo fotbalu se věnoval výstavbě rodinného domku. Následoval pokles výkonnosti i výsledků", vzpomíná trenér Fr. Tesař. "Vybavuje se mi utkání ve Vejprtech.Odjížděli jsme z Blšan za krásného počasí,
Blšanský stadion po dokončené rekonstrukci kabin v roce 1975. Hodiny, které zde odpracovala dvojice Arnošt Zerner a František Tesař se svými dětmi, snad ani nelze spočítat.
Cestou jsme narazili na rozhodčího, který uvízl ve vánici. Pomohli jsme mu a těšili se, že nám stejným oplatí na hřišti. Opak však byl pravdou, rozhodčí nás řezal co to šlo. Za poločas nám nastříleli čtyři góly, Fr. Chvalovský o přestávce brečel bolestí, neboť mu omrzly nohy. Zdeňkovi Škodovi dokonce přerazili nos.Doktora jsme nemohli najít, ten totiž hrál místo služby někde karty. Paradoxem byla skutečnost, že otec hráče, který Z.Škodu zranil, a pan Škoda, otec Zdeňka, byli bývalí spoluhráči a dobří kamarádi. Bylo by lepší , kdybychom tam vůbec nejeli."
Změna struktury soutěží na přelomu 80. let přinesla Blšanům opravdové derby. Z 1. A třídy byly přeřazeny Podbořany a zápasy těchto rivalů se vždy těšily velkému zájmu. Památné vítězství 2:1 v Podbořanech, na půdě protivníka, který blšanský fotbal po léta trochu přehlížel, patří do zlaté kroniky oddílu. Kádr mužstva byl však příliš úzký, nedovoloval větší rozlet.
Příchod Zdeňka Kováře, v roce 1984, to byl od Franty Chvalovského tah na šachovnici blšanského fotbalu , kterých vás za život moc nenapadne. Zdeněk měl v té době na to hrát vyšší soutěže, a tak se stal samozřejmě velkou hráčskou a postupně i funkcionářskou individualitou. Proč individualitou?
Zejména v kolektivních sportech jde o hráče, který v rozhodujícíh fázích utkání bere zodpovědnost do svých rukou, snaží se způsobem svým vlastním změnit stav věcí, např. nepřiznivě se vyvíjející skóre utkání či otupit tlak soupeře . Zdeněk toho dociloval nejrůznějšími způsoby a řada vás hráčů, spoluhráčů či protihráčů, to musí potvrdit. Velmi emotivně začal "hecovat" své spoluhráče a většinou je přinutil k většímu nasazení, vybral si z mužstva soupeře dominantního hráče a začal na něj vyvíjet obrovský psychický tlak nejrůznějšími poznámkami (ten kdo Zdeňka zná ví, že je v této kategori téměř nedostižný). Tento hráč se pak většinou přestal věnovat fotbalu a jal se diskutovat s ním, či žaloval u rozhodčího a vůbec si neuvědomoval, že se chová přesně tak, jak Zdeněk potřeboval.
Dovolte mi vzpomenout na zápas 1.národní ligy MOST - ČESKÁ LÍPA , možná v sezoně 1979-80. Severočeské derby vždy mělo a má svůj náboj a prestiž.Mostečtí dokonce neváhali nahlásit rekonstrukci travnaté plochy a vzít soupeře na škvárové hřiště, kde cítili větší šanci k vítězství. O České Lípě bylo známo, že hodně těží ze spolupráce Jirky Hendrycha, tedy z mé spolupráce, s Láďou Kuruczem, ano s tím Kuruczem, kterého znáte z Dukly Praha. Od počátku zápasu jsem byl nucen poslouchat Kovářovy narážky o mých nesporných cikánských předcích, ale nenechal jsem se znervóznit a věnoval se fotbalu. Zápas jsme měli dobře rozehraný a vedli v polovině druhého poločasu 2:1. Při nějakém delším přerušení hry jsem si všiml porady Kováře s Machem. Neuplynula minuta a Mach ostře fauluje Láďu Kurucze a následuje žlutá karta a ošetření. V přerušené hře plné slovních výpadů povídá Kovář k ležícímu Kuruczovi , o kterém všichni víte, že byl plnoštíhlé postavy: "Rozepněte mu podprsenku , ať se může nadechnout". Následoval výbuch smíchu všech, protihráčů, spoluhráčů i rozhodčího. Od tohoto momentu střední záložník Kurucz, duše týmu, komunikoval především s protihráči, ale hlavně přestal hrát fotbal. Prakticky nás všechny tato scénka vykolejila a zápas jsme ještě stačili prohrát. I takto se dá zápas prohrát nebo i vyhrát. Buďte si jisti, že hráči takového formátu, jakým Kovář nebo Pepík Mach rozhodně byli, svoje řemeslo moc dobře ovládali a byli i z tohoto důvodu pro mužstvo nenahraditelní.
Život fotbalisty, to není jen zápas , výhra a oslava. Fotbalový život, to je především tréninková dřina, dlouhá soustředění, zranění, odloučení od rodiny, únava a nekonečné cestování. I na tomto poli měl Zdeněk naprosto nezastupitelnou úlohu. Staral se svými vtipy, legráckami či předem domluvenými pastmi na spoluhráče, o veselí v kolektivu a tím i o optimistický duch v mužstvu. Trénink pak tolik nebolel, na porážku se rychleji zapomnělo. Zdá se mi , že takových individualit běhalo dříve po hřištích více jak dnes (v dnešní době se mi vybavuje pouze Pepík Vinš), bohužel ke škodě fotbalu , bohužel ke škodě diváků, pro které se fotbal hraje. Dnes patří Zdeněk Kovář k uznávaným a zkušeným funkcionářům ve fotbalovém hnutí. Možná by ho ve svých řadách přivítal rád i mnohý prvoligový klub. Nezbývá než věřit, že se tak ještě dlouho nestane.
Divize, to byl kdysi vybájněný sen blšanského fotbalu, silné ekonomické zázemí však dovolovalo klubu pohlížet i na vyšší cíle. Vesnice prožívala nejkrásnější období. Divizní soupeři si z Blšan odváželi tří i pěti gólové porážky, mužstvo jelo. Do fotbalového dění ale promluvily i bývalé socialistické orgány. Na udání anonymního závistivce se prošetřovalo, kdo vzestup neznámého týmu platí, odkud plynou peníze na činnost. Vypukla i aféra s rozhodčími, tajemník Zdeněk Kovář dokonce zmizel na 48 hodin z povrchu zemského a zpovídal se vyšetřovacím orgánům.
Zájezd fotbalového oddílu TJ JZD Blšany do Velké Británie se uskutečnil na základě recipročního pozvání fotbalového klubu "Ripple Club Football Kingsdown". Původně znělo pozvání na červenec, kdy hostitel nabízel i sehrání 3 přátelských zápasů. Pro pracovní zaneprázdnění několika členů základní sestavy a z důvodů vyřízení řady organizačních záležitostí spojených s postupem do divize se zájezd odložil až na podzim.
Datum odjezdu bylo stanoveno na 15. říjen 1988. Ten den jsme ještě sehráli mistrovský zápas divize v Hořovicích a ve 20.15 hodin jsme nastoupili dlouhou cestu ke kanálu La Manche.Po téměř 17 hodinách nepřetržité jízdy v autobuse přes NSR a Belgii jsme se dostali v neděli do překrásného belgického přístavu Ostende. Zde nás přivítal nejen vlhký mořský vzduch, ale i krásné slunečné počasí, které nás provázelo po celý zájezd.
Nalodili jsme se na loď Princezna Maria Esmeraldo, což je kolos 120 m dlouhý a 24 m široký, který pojme 1400 cestujících a navíc 68 kamiónů plus 13 osobních automobilů nebo 34 kamiónů a 213 osobních automobilů. Loď je moderně zařízena a je v ní umístěna restaurace, bar, obchod, směnárna, odpočívárny s možností sledovat televizní program apod. Cesta z Ostende do anglického Doveru trvá 3,5 hodiny, ale protože je stále na co se dívat, uběhne velmi rychle. Kanál byl poměrně klidný, takže mořskou nemocí nikdo z nás netrpěl.
Do Doveru jsme dorazili sice už za tmy, ale z krásně osvětleného přístavu nepřehlédnete pro Dover tak typické bílé skály. Že jsme v Anglii jsme poznali hned na prvním kroku, když jsme potkali patrový autobus městské dopravy a typického anglického strážníka s vysokou přilbou a osobním číslem na náramenících. Dalším důkazem byla jízda vlevo. Oba naši řidiči se tak trošku před odjezdem této změny v dopravě obávali, ale během několika metrů se prostě museli zařadit do té kolony aut a k našemu překvapení si velice brzy zvykli. Dokonce pak tvrdili, že některé křižovatky a kruhové objezdy ve městech se lépe jezdí při jízdě vlevo.
V Doveru na nás čekal zástupce hostitelského klubu. Ripple Club Football je vlastně odborářským klubem velkých loděnic Ferryline, který jako řada dalších podobných odborářských mužstev je napojen na normální mistrovskou soutěž. Náš hostitel hraje tzv. "Vauxhall - Opel League - Premier Division.
Byli jsme srdečně přivítáni a zároveň nám bylo oznámeno, že pro menší potíže s ubytováním na pobřeží zajistil hostitel ubytování cca 60 km dál do vnitrozemí ve čtvrti Crysta Palace, která patří do velké aglomerace Londýna.Bydleli jsme sice ve skromném, ale velice účelně zařízeném veřejném sportovním areálu, kde jsme měli vše potřebné pro týdenní tréninkový pobyt. Byl zde dostatek prostoru nejen pro dvoufázový fotbalový trénink, ale i pro další sporty včetně rehabilitace. Všeho jsme také ke spokojenosti trenérů i hráčů využívali.
Z původně přislíbených tří zápasů jsme nakonec sehráli pouze jediný. Při posunutí termínu zájezdu nás však na tuto možnost náš partner upozornil, protože v říjnu prostě nejsou v Anglii volné termíny. Každý klub je totiž kromě normální mistrovské soutěže napojen na další tři /!!/ pohárové soutěže, takže při vypadnutí z jedné, automaticky vstupuje do další. Stále se tedy hraje.
V úterý 18.10.1988 jsme tedy večer za umělého osvětlení nastoupili k jedinému utkání, a to proti mužstvu Tooting-Mitcham United Football Club, který hraje druhou nejvyšší amatérskou soutěž země. Na vlastní kůži se mohli naši hráči přesvědčit o obrovském nasazení, důrazu, tvrdosti /ale fér hře/ a vůli po vítězství u anglických fotbalistů. V tomto zápase, který podle slov presidenta klubu i ostatních představitelů, měl výbornou úroveň, podali naši hráči doslova hrdinský výkon, a třebaže jsme 2:1 prohráli, dobře jsme reprezentovali náš fotbal i naši zem.
Soupeř doslova donutil naše hráče vydat ze sebe všechny síly a zvlášť pro ty mladé to byla fotbalová "škola života". Historický gól na ostrově vstřelil po hezké akci celého útoku Jirka Hendrych. Po skončení střetnutí proběhlo přátelské posezení obou týmů.
Další týden jsme věnovali prohlídce Londýna, jeho historických památek a známých míst, jako je hrad Tower, Tower Bridge, Big Benn, Buckinghamský palác, Sněmovna lordů. Viděli jsme střídání stráží u sídla ministerské předsedkyně, prošli jsme se po ulicích známých z detektivních románů, jako je Baker Street, Oxford Street, Tottenham Street. Viděli jsme dům, kde bydlel Sherlock Holmes, budovu starého i nového Scotland Yardu, kostel sv. Pavla a řadu dalších pamětihodností Londýna.
Obrovský dojem na nás všechny udělala návštěva muzea voskových figurín madame Tussaud's, kde se na vás dívají známé postavy historie, sportu, politiky, pop music a jiné k nerozeznání od živých. Navštívili jsme City, což je vlastně město v Londýně, kde je do nespočetných bank soustředěn veškerý finanční kapitál světa. Během několika hodin, které máte k dispozici na prohlídku není možné vidět vše. Navíc nás náš anglický průvodce ujistil, že ač žije v Londýně 20 let, zná město a jeho památky tak z jedné třetiny.
Ten den odpoledne jsme už ale byli všichni duchem na stadiónu ve Wembley, kde nám náš hostitel umožnil zhlédnout kvalifikační střetnutí pro MS 90 Anglie - Švédsko. A i když jsme v tomto střetnutí branku neviděli, atmosféra je nezapomenutelná . Diváci, a bylo jich ve Wembley "jen" 70 tisíc, dokáží vytvořit takové prostředí, které nutí hráče do maximálního výkonu. Anglický divák dokáže ocenit každou zdařilou akci a hráče, i když se jim třeba nedaří, nikdy neuráží. Jen jediné nepromine, a to pokud hráč nebojuje, ale to se u anglických fotbalistů nestává.
A byli jsme našim hostitelům vděčni ještě jednou, když nám nabídli ke zhlédnutí utkání I. divize, londýnské derby Arsenal - Queens Park Rangers. Domácí prohráli 2:1, když deset minut před koncem 0:1 prohrávali. Každý příznivec fotbalu si jistě dokreslí tu diváckou kulisu vyprodaného stadiónu. Pro nás, kteří jsme se fotbalu upsali, to byly neopakovatelné zážitky. Leckdy se podivujeme anglickému konzervatismu, ale ve fotbale /a nejen v něm/ udržuje pořádek!
Všechny zápasy I. divize totiž začínají pravidelně každou sobotu v 15.00 hodin a neexistuje, aby zápas někdo předehrál nebo dohrával. O poločase se dozvíte z relace na stadiónu všechny dílčí výsledky a po skončení zápasu samozřejmě i výsledky konečné. Fanoušek tedy okamžitě po zápase ví, jak na tom jeho mužstvo je.
Naše cesta zpět byla směřována opět přes Dover, kde jsme se s kolébkou fotbalu rozloučili. Nalodili jsme se na loď Pride of Kent a vydali se zpět na evropskou pevninu. Tentokrát nás přivítal francouzský přístav Calais. Vzdálenost z Doveru do Calais je nejkratší plavební cestou mezi Anglií a Francií a cesta trvá pouhých 75 minut. Z Calais jsme cestovali podél pobřeží moře přes města Abbeville a Rouen do lázeňského města Deauville. Následovala cesta do metropole nad Seinou, kam jsme dorazili ve večerních hodinách a měli tak možnost vidět nádherně osvětlenou Eiffelovu věž a vlastně celou Paříž. Večerní život zde začíná kolem 22. hodiny a trvá do časných ranních hodin. Začátek pracovní doby Francouzů to umožňuje. Měli jsme možnost se přesvědčit o tom, že Francouzi opravdu milují dobré jídlo a pití, neboť nespočet bufetů, kavárniček a hospůdek nabízí dobroty všeho druhu po celý den i noc a Pařížané těchto služeb náležitě využívají.K prohlídce Paříže jsme využili nejen noc, ale i následující dopoledne. Bohužel náš zájezd se nezadržitelně chýlil ke konci. Nastoupili jsme 900 km dlouhou cestu do bavorského Rosenheimu a prakticky z autobusu jsme šli do tréninkového utkání s naším tradičním soupeřem SB Rosenheim. Na všech hráčích se projevila velká únava z předešlého cestování. Poločas jsme prohráli 5:1 a soupeř nás přehrál po všech stránkách. Teprve po přestávce už jsme byli důstojným soupeřem domácích, ale vysoké porážce jsme nezabránili.
Čtvrtek 27.10. byl posledním dnem našeho zájezdu a dnem návratu do vlasti.Zájezd byl pro nás všechny nesmírně zajímavým a nezapomenutelným zážitkem. Velice cenné bylo pro nás ocenění našeho výkonu při zápase v Anglii. Prezident hostitelského klubu ve svém přípitku na závěrečném sezení po utkání doslova řekl: "Jste možná prvním československým fotbalovým klubem, který u nás na naší amatérské úrovni hrál. Přesvědčili jste však, že fotbal hrát umíte a že výsledky vašich reprezentačních i klubových mužstev na internacionální scéně v posledních letech nejsou správným měřítkem a barometrem vašeho fotbalu. Rozhodně jste vaším výkonem rozehnali naše představy o tom, že v Československu se fotbalu věnuje pozornost pouze u reprezentačních družstev."
Pana ing. Františka Chvalovského vnímá dnes většina národa, toho fotblového či méně fotbalového, především jako předsedu fotbalového svazu. Jen málo jeho přátel však ví, jaká fotbalová cesta tomu předcházela.
Blšany jsou skloňovány ve všech periodikách, v rozhlase i v televizi. Hlad po informacích po tehdy neznámé osobě Františkovi Chvalovském je obrovský, rozhovory s ním nemají konce. Mimořádná konference VFS ČÚV ČSTV pak rozhoduje s konečnou platností. Je ustanoven nový právní subjekt - Český fotbalový svaz - do jehož čela v jedenadvacetičlenném výboru je potvrzen František Chvalovský. V blšanském fotbalovém zázemí zavládlo tehdy velké nadšení, všichni totiž Frantovi tento osobní úspěch přáli. Vzápětí na to však bylo nadšení vystřídáno obavou, zda se bude Franta moci ještě věnovat i rozvoji blšanského fotbalu. Téměř vše, co bylo do té doby v Blšanech vybudováno, se totiž víceméně pojí právě s jeho osobou, koneckonců řídil blšanský fotbal již od svých devatenácti let. Naštěstí se všechny obavy ukázaly jako liché. Vy, kteří jste kdy navštívili blšanský fotbalový areál, víte dobře, o čem je řeč. Ale vraťme se zpátky do roku 1990.
Blšanský růst se zastavit nedal. V roce 1990 slaví klub postup do 3. ligy. Celá společnost píše už novou etapu, padl komunistický režim i fotbal získává svobodu. Bortí se zdi všech územních plánů a cílených podpor. Kdo si umí vydělat, žije, kdo není schopen sehnat finanční prostředky, nemá nárok. Sjednocená tělovýchovná organizace přestává určovat, kdo se bude rozvíjet a pomocí státních dotací sílit. A Blšany se v novém prostředí pohybovat dovedou.
Po nepříliš podařené sezoně 1991 / 92 odchází po pěti letech záslužné a úspěšné práce trenér Plass, nahrazuje jej František Cipro. Je to muž na svém místě. Kdo by si v té době pomyslel, že bude jednou trénovat český mistrovský tým. K radosti Franty Cipra klubová pokladna dovoluje realizovat další nákupy, v dresu se objevuje řada bývalých internacionálů, jako jsou Petr Kostelník, Vladimír Hruška, Petr Rada, Bartoloměj Juraško a další. Rozdělení československé federace pak otevírá největší příležitost, proniknout do druhé nejvyšší soutěže.
Na začátku sezony vedení klubu stanovilo hlavní úkoly, ve kterých, mimo již zmíněného postupu do II. ligy, bylo založení obchodní společnosti s ručením omezeným a vytvoření technického zázemí pro vyšší soutěž. Na jaře 1993 pak byla skutečně obchodní společnost založena a tím byl dán základ k vytvoření profesionální činnosti fotbalu v Blšanech, která vyvrcholila postupem do druhé ligy.
Těžším úkolem, ale bylo vytvoření technického zázemí, neboť finanční náročnost vybudování soustavy hřišť a vestavby tribuny za současného provozu profesionálního klubu na druholigové úrovni byla velmi vysoká. Náročnost celé této etapy se promítla i do výrazu mužstva, nicméně dnes lze konstatovat, že byl vytvořen profesionálně fungující fotbalový klub na bázi obchodní společnosti, s technickým zázemím v hodnotě vyšší než 30 milionů korun a že tým FK Chmel Blšany je ve fotbalovém hnutí vnímán jako standardní účastník druhé ligy.
To jsou fakta, která jsou v kontextu celé historie blšanského fotbalu nespornými a obrovskými úspěchy.Všichni v Blšanech si uvědomují, co obnáší na tyto úspěchy navázat. Nezbývá než všem blšanským funkcionářům, hráčům a příznivcům do té druhé padesátky života klubu popřát hodně radosti s fotbalem ve žlutomodrých barvách, hodně krásných pocitů při našich vítězstvích, ale i uznání lepšímu soupeři . Fotbal se narodil k zábavě a potěšení hráčů a diváků, poperme se o to, aby takový zůstal i pro příští generace.
Ve fotbalovém klubu působili ze známějších hráčů fotbalisté Teplic: Jiří Sedláček, Jaroslav Melichar, Zdeněk Kovář, ing. Antonín Rosa, Jaroslav Sláma, Zbyněk Záveský, dále hráči Dukly Praha: Petr Rada, Tomáš Kříž, Petr Kostelník, Dušan Fitzel, Aleš Laušman, a hráči Bohemians: Vladimír Hruška, Josef Vinš, ze Slávie Bartolomej Juraško atd.
Významná jména blšanské fotbalové historie, Zdeněk Škoda, Arnošt Zerner, František Chvlavský, František Tesař, Antonín Fröhlich st. a ml., Josef Fišer, Vladimír Brodský, Slavoj Einsenhamer atd.
Trenéry Blšan byli postupně pánové: František Tesař, Jan Lím, František Plass, JUDr. František Cipro, Zdeněk Sčasný, Petr Pálka a v současnosti Mgr. Miroslav Beránek.
V nynějším mužstvu působí ze známějších hráčů: Petr Vrabec, Günter Bittengel, Jaroslav Diepold, Tomáš Obermajer, Libor Čihák, Patrik Gedeon.
Sportovní areál FK Chmel se nachází na 6 ha půdy, kde je 5 travnatých ploch a u jedné je umělé osvětlení, tribuna pro 2000 diváků k sezení, rehabilitace pro regeneraci hráčů, tenisové kurty s umělým povrchem, provádí se stavba hotelového zařízení na 60 lůžek, a rekonstrukce hlavní hrací plochy včetně ochozů pro 3000 diváků. Vše je vybudováno na kraji střediskové obce, která má 500 obyvatel, leží v západním cípu okr. Louny a celého Severočeského kraje.